Já vím, že není léto a že už mi dávno není sedmnáct, ale i přesto si tenhle článek dokázal zachovat určitý nadhled, kouzlo a univerzálnost, proto bych nerad, aby zapadnul prachem docela... Doma Léto se na mě projevuje různě. Především zvyšuje a rozdmýchává všemožné přání a blbosti, které sem mi intenzivně rodí v hlavě. Hlavně co se týká kytek. Na domě máme truhlíky s muškáty, před domem rostou růže a nějaké drobné kytky...a libeček :-). Daleko radši než ty zahradní, pěstěné mám květiny, co rostou na louce a nebo v lese. Za "top" považuju pro sebe kopretiny. A obilí – letos mě s tím ale docela vypekli. Místo ječmene mám před domem řepku. Ale zas na druhou stranu, protože se sklízí později, mám vždycky pocit, že léto trvá dýl. To je fajn, protože v létě jsem vždycky doma. Ať už je to kdekoliv. Moje poznávací letní znamení je chůze naboso. Nepřeháním, prostě s tímhle nemám problém. V lese, na louce, na asfaltce, ve městě – když mám letní náladu. Důvod je taky velice prostý. Oba palce na nohách mám vybočené a delší chůze v nepohodlných botách mi dělá docela problém. Takže prostě hodím botky do ruka a jdu. Efekt to má pro mě několikerý. Kromě pohodlnější chůze a lepšího sebeuvědomění jsem se taky určitým způsobem naučil nevnímat pochybovačné pohledy svého milého okolí, které pro podobné výstřelky pochopení nenachází. Ne že by si nezvykli, nic jiného jim nezbyde, ale rýpnout si musí. Tohle se mi přirozeně nestává na akcích nebo mezi rodinou. Zrovna tuhle v sobotu proběhla absolutně spontánní a skvělá akce. Pokud pominu průběh celého dne, zajímavý okamžik nastal při cestě domů. Dojel jsem na nádraží o půl deváté večer. Domů to mám kilometr a nějaké drobné, jdu mezi poli. Nikde nikdo, panovalo absolutní ticho. Jen vítr si trochu pohrával s korunami stromů. A já se podíval nad sebe a nebe bylo čisté. Slunce se přehouplo za obzor a na tom bezoblačném nebi se míchala oranžová s modrou a červenou a fialovou a to všechno přecházelo vzájemně do sebe. Žádný foťák, nic a nikdo by nedokázal zachytit to čisté nebe, které proměnilo v malířskou paletu. Život mi dal další příležitost a bůh ví (Bůh ví!!), co tím bylo myšleno. A já se rozhodl to plně využít. Když sem tak stál pod tou klenbou oblohy, připadal sem si důležitý a silný. A užitečný. Stačilo jen natáhnout prst a nabrat si barev, jen zvednout ruce a držet nad sebou celou tu tíhu nebe. Bylo neskutečně lehké a křehké. Ale bylo na mě, já byl tím hybným motorem, který umožnil vznik tohoto okamžiku. Stal sem se součástí oblohy. Na druhou stranu, proti tomu co jsem měl nad sebou sem byl neskutečně ztracený. Drobeček v pustině a tichu, v prázdnu. Nebe mě obepínalo, stálo nade mnou jako střecha, jako dům, chránilo mě svojí obrovskou velikostí. Mohl jsem si jen představovat, jaké to je tam, kde je oranžové nebo temně černé, jací tam žijí lidé, mají pocity, sny, jak oni vnímají to, co sem měl nad sebou já. Nebe svojí velikostí převyšovalo všechno, co jsem měl kdy v hlavě a v srdci. Bylo tak obrovské, že všechny moje starosti se zdály maličké, strach jako by nebyl. Z minulosti sem byl poučený a věděl sem, co mám dělat. Takže v tom tichu jsem se jednou nadechl a jednou vydechl. A všechnu zlost, vztek, smutek, strach, samotu nebo stesk jsem tím výdechem vypudil ze sebe pryč a zamkl se proti tomu, aby se to někdy vrátilo. Obloha jako počátek všeho pojala moje starosti bez toho aniž by si jich povšimla, ale mě přestalo všechno tížit. Tu noc sem od listopadu spal poprvé stejně, jako kdykoli dřív. Spal sem neskutečně klidně a spokojeně. Setkal sem se z názorem, že sem měl v životě docela dost ztrát. Neřekl bych to tak. Život nám dává sám na výběr, co a koho chceme ztratit a koho budeme milovat navždy natolik, že bude pořád s námi. Když sem tak ležel v té trávě a zbavoval se svých traumat, došlo mi, že se vztahy je to stejné. Ale já se nikoho zbavit nechtěl. A to nebe mi posloužilo jako vynikající malířská plocha. Tak sem si začal prstem kreslit nad sebe tváře a jména všech, které sem měl rád. Dalo to práci a všichni se mi tam málem ani nevešli, ale nakonec se mi to povedlo. Všechny moje milované lidi sem měl teď v nebi – obrazně i doslova. A když tam tak všichni byli nakreslení a usmívali se na mě, tak sem tu nebeskou plochu prostě jako plátno vzal, sroloval a uschoval si ji k sobě, do srdce. Aby všichni zůstali napořád se mnou. Protože pokud budu já chtít, pořád tady budou, když už teď mám nebe přímo v sobě. Nejde o to, kdo je tu fyzicky se mnou, ale o to, kdo je pro mě důležitý a koho nosím při sobě, ať už sem kdekoliv. Tak se tedy stalo, že teď už jsem doma kdekoliv. Nezáleží na místě, ale na lidech. A ty mám teď všechny u sebe, přesně jak chci. V nebi. Je moc důležité, jak se vnímáme my sami. O hodnocení ze svého okolí si myslím svoje – čest výjimkám. Jsem Beran (budiž moje "rohaté" obočí důkazem dostatečně pádným) a tak mám tvrdohlavou hlavu. Zastávám názor, že každý by si měl uspořádat priority a vnímání sebe sama podle sebe. Dnešní doba sebou nese na titulních stranách celebrity a dokonalé xichty ve skvělém oblečení. A tak slýcháme věty "Jsem tlustá, jsem hubený, mám křivé nohy, tři brady – s tím nikam nemůžu, tyhle hadry je děs...". Při tomhle pomyšlení to ve mně vře. Cvak! Probuďte se a rychle. Vy jste dokonalí podle vlastních měřítek. Neexistuje žádné "sem tlustá, sem hubený". Není škatulkování, to je blbina. Každý jsme nějaký, něčím výjimečný – a každý je tím skvělý. Tím, že se uvidíme takoví, jací skutečně jsme, že přijmeme na milost svoje chyby, naučíme se mít rádi sami sebe za svoje dobré skutky, za svoji povahu, naučíme se chápat důsledky všeho, co uděláme, tak jen tím můžeme skutečně milovat druhé, jen tak, když si uvědomíme, co v nás vězí, tak můžeme stejně vnímat i ty ostatní. Nejde tu o podporu egocentrismu, takhle to nemyslím. Nemáme společný vkus nebo vnímání věcí, ale pocity zažíváme stejně. Všem nám je někdy stejně smutně nebo jsme stejně šťastní, jen je to jinak vidět. Tím, že rozpoznáme co v nás dříme, můžeme to samé vnímat i u ostatních. Když chápeme sami sebe a umíme si odpouštět, jsme schopní pochopit a odpustit i druhým. A tím, že si sami v sobě uvědomíme, co prožíváme, co chceme, co je pro nás opravdu důležité, tak můžeme žít. Skutečně žít – ne "zvládat něco", což je ráno na sebe naházení oblečení, přežití dnu a večer padnutí do postele. Můžeme si bez ohledu na ostatní upřesnit, co je pro nás důležité. Třeba pro ostatní to je jen klobouk, ale já když si ho nasadím, vybaví se mi spousta vzpomínek. Určitě i vy máte podobnou věc, ke které se něco váže nebo zvyk, který máte rádi. Nestyďte se za ni, nebojte se lidí. Věta "Ale co by tomu řekli ostatní" neexistuje. Vy jste jen vy a záleží na vás. Ať už se jedná o bosé nohy nebo květiny ve vlasech, dřevené korále – za tohle se mějte rádi, protože i tyhle maličkosti vás utvářejí. A přinejmenším vám dají na tvář úsměv. A ten je přeci potřeba, tak se smějte – je léto a všude rostou kytky a nebe bude ještě tolikrát modré... Domů sem dorazil o třičtvrtě hodiny později, než bych měl. Z ležení na trávě sem si neodnesl ani jedno klíště, což už je sám o sobě taky pozitivní fakt. Taky sem si všiml, že mi docela rychle začaly růst vlasy a taky sem chytl trošku bronzu na svoji "cementárenskou kůži". A už jenom pro tyhle fakta to stálo za to, no ne. Věnováno všem, kteří jsou v nebi. Všem.