Spokojenost sama... Šotoušstvo, puritáni, děti mladší patnácti let či vyznavači virtuální železnice mi tohle povídání snad odpustí, ovšem i tak musím dopředu předeslat, že rozhodně není určeno pro ně – je určeno pro čtenáře. Totiž, aby nedošlo k nedorozumění, tenhle web má několik druhů návštěvníků. Jsou tu tací, kteří jdou na jistotu a stahují při každé aktualizaci to málo, co se zde objeví. Jsou zde tací, kteří si přečtou úvodník, podívají se a stránku zavřou. A pak je tu skupina lidí, která pečlivě otevírá každou sekci a čte. Skutečně čte, a buď se baví, nebo žasne. Po tomhle úvodníku je jasné, že pravděpodobně bude následovat obojí. Nepovažuju se za sexsymbol Ostravy, rozhodně ne po ránu, kdy moje vlasy vypadají jako čtverec a při čištění zubů zrcadlo praská. Nicméně, fakt sem si musel připustit, že mi to občas myslí, občas sluší a občas jsem dokonce i sexy. (No co je! Tohle je můj osobní web, ne trainzácká nástěnka!). Smutnou skutečností zůstává, že tohle by si mohla připustit valná většina mého okolí, kdyby ovšem chtěla. Je pro mě nepochopitelné koukat se na příjemné a vtipné lidi, kteří o sobě pochybují a přitom mají víc sexappealu než kdejaká zmalovaná pneumatika, která si myslí, že je středobodem vesmíru. Takhle tedy ne! Vybavila se mi příhoda s mojí matkou. Hráli jsme karty a ona i její kamarádky mě soustavně porážely. „Aspoň mám štěstí v lásce“ zavtipkoval jsem. A má matka se na mě kriticky podívala a s despektem prohlásila: „Ale prosímtě, Ty tomu nesmyslu věříš?!“ Tak takhle tedy NE! Co chci vyjádřit, je shrnutí několika pouček, které jsem nashromáždil, uplatnil a přišel na to, že fungují – a ano, jsou poplatné pro obě pohlaví, já to musím vědět nejlépe. Už jen proto, že vím, co platí na mě a samozřejmě protože vím, co platí na ostatní. Ne, nemyslím si to, skutečně to vím! Používejte oči! Vaše zrakové senzory jsou důležité hned z několika důvodů. Zapomeňte na to, že je máte pouze k tomu, abyste mohli svoje „objekty zájmu“ očumovat a potom doma obdivně vzdychat. S tím běžte do háje, to si myslíte co, že nakonec v domově důchodců na invalidním křesle se budete moct dívat na Božku, co si proti vám sedne k obědu neskrývaně jen proto, že už vám se svojí artrózou nezdrhne? Nic ve zlém, oči ale zdaleka nejsou jen na koukání. Jsou to zbraně, účinné a přesné. Vy z jejich pomocí můžete mást, můžete zaujmout, můžete odmítnout či souhlasit a to bez jediného slova navíc. Stačí jeden drobný náklon hlavy, vhodně mířený pohled, přivření víček a pozdvižení obočí a uvidíte, co se začne dít. Chce to trénink, chce to čas, ale ani Řím se nepostavil za den, že?! Úsměv prosím! Za slovní spojení „falešný úsměv“ bych zabil – co to je? To je pro neschopné blby anebo pro typy, které chtějí všechny ve svém okolí leda vytočit, protože kdyby si nasadili svůj pravý usmívající se xicht, tak lidi z jejich okolí utečou – ne nadarmo se říká, že úsměv jsou otevřené dveře k vaší duši. Je jedno, jestli máte nesmělý, spokojený, sebevědomý, nadšený, pobavený, jakýkoli úsměv. Pokaždé, když se usmějete, dáváte ostatním najevo „Já žiju“ – a o to jde! Ruku na srdce, kdo by chtěl mít za známost věčně zamračeného člověka. Pravda, horší alternativou jsou jedinci z výše zmíněním falešným úsměvem – ruce pryč a nohy na ramena, jakmile někoho takového v okolí máte! Základem dobrého vkusu je…dobrý vkus! Neberte to v žádném případě jako pobídku toho, abyste obměnili šatník a do ulic vtrhli jako kopie Lady Gagy či Justina Biebera. Právě naopak! Uvedu příklad – mám kamarádku, která nepatří mezi hubené, silikonem upravené tyčky. I přesto tato slečna vzbuzuje více sympatií, než mucholapkové vychrtlinky, protože se umí obléknout! Ví, čím zdůraznit svoje přednosti, jak zamaskovat nedostatky a výsledkem je působivý dojem. A přitom stačí málo, netřeba značkového oblečení, tuny makeupu a drahých doplňků. Při oblékání stačí použít prostě trochu poťouchlosti a zdravé míry seberealizace a máte vyřešeno. Ne, vážně, za sebe můžu říct, že jsem si pořídil třeba tak geniální triko, že ho můžu dát pod sako nebo k ryflím a hurá do společnosti, případně to jistí pohory a kraťasy a jde se na výšlap Kilimandžára. Ano, jistě – tenhle odstavec působí povrchně, upozorňovat na vzhled je téma, které se přirovnává k lezení do medvědího brlohu a pokud tohle opravdu dopíšu, musím si jít něčeho loknout, abych se omluvil tím, že sem nebyl úplně při smyslech. Nicméně, předpokládám, že pokud jste dočetli až sem, tak máte zájem se sebou něco udělat a tím pádem můžu otevřeně říct, že s někým, kdo si na sebe neumí vzít ani ponožky, by nechodila ani popelnice. Nic ve zlém, samotnému se mi tohle moc nelíbí – ale je to tak! Koukejte, aby vás něco bavilo! Může to být cokoliv! Zúčastněte se mezinárodního závodu o nejdelší cvičení s hula-hop , běhejte do schodů a jezděte do spodních pater výtahem, malujte na sklo temperou…cokoli! Jen neseďte doma a nekoukejte do zdi. Není nic horšího, než když se fajn obléknete, nasadíte roztomilý kukuč a vyrazíte do společnosti – a celou dobu v ní mlčíte, protože nemáte o čem mluvit! No a co, že nemáte fotky z dovolené v Africe, u Sázavy bylo taky fajn, pochlubte se! Vždycky existuje něco, co můžete světu sdělit, s čím se pochlubit a na co navázat konverzaci. A naopak, vždycky se můžete taky něčím inspirovat a něco nového vyzkoušet. Proto se vyplatí nečekat jako panenka v koutě, ale jít a objevovat svět. Chcete vztah? Tak to dejte najevo! Éééé, tak si klikněte na křížek, jestli se vám to nelíbí! Kdejaká reklama v televizi je víc závadná, než tohle konstatování, notabene, dnešní třináctiletí puberťáci jsou vzdělanější a oprsklejší než jejich učitelé. Každé malé děcko ví, že pokud v obchodě uvidí čokoládu a neřekne si o ni, tak sníží pravděpodobnost, že ji dostane. A ano, pokud budu otevřený, takhle to je i se sexem! Pokud já někam půjdu, někoho tam potkám, bude se mi líbit a budu vědět, že mám šanci (nebo si to aspoň myslet), tak to stojí za začátek flirtování. Plynou z toho totiž dvě věci – když to nezkusím, jak mám vědět, že mě hned odmítne, co když to bude opačně? A za druhé, nic k Vám samo nepřijde. Váš idol nepůjde a nedá vám pusu jen proto, že se vám o tom zdá. Ta sexy holka z autobusu nevstane a nevrazí vám do ruky číslo svého telefonu jen proto, že jí celou cestu koukáte za výstřih. A ono to funguje i opačně, bacha na věc! Vy totiž vysíláte ke svému okolí signály – a pokud dáváte všem v okruhu padesáti metrů od svojí osoby najevo, že single stav je úžasná věc a po ničem jiném, než bytě plném špinavých fuseklí a starého nádobí netoužíte, pak se není co divit, že vám společnost bude doma dělat pouze plíseň na dně hrnku. Prostě pokud něco chcete, musíte proto taky něco udělat! Změňte slovník! Ne, rozhodně nemám na mysli, abyste zapomněli na češtinu a začali se vrtat ve svahilštině, to po vás nikdo nechce. Jde pouze o jednoduchou úpravu ve vašem vyjadřování – zaměňte slovíčko „my“ za pojem „já“. Ne, nikdo se tu nebaví o sebestřednosti, naopak, upozorňuju na to, že je nebezpečné mít tendence se pro druhé rozdat. Studujete na škole, kterou vám vybral otec, jíte jídlo, které vám nutí vaše matka, děláte dobrosrdečně úkoly pro vaše přátele a ten příšerný svetr s kousavé vlny nosíte, aby babička měla radost a co z toho? Jste naštvaní, unavení a nešťastní. Pryč s tím! Myslete taky jednou na sebe – líbí se vám boty, kupte si je, máte chuť na zmrzlinu, dejte si dva kopečky. Zapojte do hry svoje sebevědomí a šarm, zdůrazněte, že máte svoji cenu – protože ji skutečně máte! Nebojte se experimentů! Počítám, že většina čtenářů tohohle paskvilu nebude ve věku, kdy vládne unisex a jejich jediným partnerem bude fantazie. Ačkoli, takové lidi znám i ve své věkové kategorii – a proč jsou takoví? Můžou si za to totiž sami! Je fuk, jestli nemáte odvahu na bruslení nebo na nošení fialového trička, co z toho, zahoďte strach. Objevujte život takový jaký je, ne takový, jaký by se líbil vašemu okolí. Pokud se nebudete bát nových věcí a změn, otevírají se před vámi úžasné možnosti – a nejen co se sportu a módy týká. Co si budeme nalhávat, šedé myši mají mnohem menší šanci na uplatnění sebe sama než ti, kteří se umí ozvat. Vytvořte si pevný základ! Stačí jakýkoli pozitivní zážitek, jakákoli mantra, gesto, věc, ze které máte dobrý pocit. Jakmile máte z čeho vycházet a na čem stavět, věci se hýbou dopředu. I když jste v úzkých, tak se nadechněte a vzpomeňte si na to, co vám může pomoct. Já si kupříkladu ve stresu hraju s vlasy. Mě to pomáhá, prohrabovat si kudrliny, protože vím, že se svým účesem jsem spokojený, že vypadám tím pádem dobře a tak není důvod se znepokojovat. Uff, no vida, hned je mi líp. A pokud ani tohle nepomůže a vy cítíte, že se dostáváte do nepříjemné situace (notabene třeba před někým, na kom vám záleží!), rychle si představte nějaký veselý zážitek, co vás někdy potkal – a ono se to usadí samo! „Chtěl bych“ nefunguje – „Chci“ ano! Základem všecho není to, jaký nasadíte kukuč, jak zamrkáte, případně o čem mluvíte. Ne, vy si totiž musíte uvědomit, že nic nezačíná „zítra“ (ani dieta), ale váš start, vaše chvíli přijde už „dnes“. Pokud vy sami skutečně budete očekávat, že nějaká změna přijde sama od sebe a všichni okolo vás se jednoho dne probudí a docení vás, jste na omylu. Napřed musíte začít sami u sebe, přestat stát u zrcadla, myslet si něco o svojí neschopnosti a o tom, že i princezna z říše Pokemonů vypadá líp a ono to půjde. Ne hned a ne napoprvé, musíte pomalu a postupně – to, že teď píšu tenhle typ článku, neznamená, že jsem všechny kroky k tomu, abych se sebou byl spokojený zvládl. Dostat od života pár facek je úplně normální a počítejte s tím, že vás potká to samé. Vtipem vašeho přístupu není to, že ty facky životu oplatíte ale to, že mu nedovolíte znova vám nějaký ten políček uštědřit. Že pokaždé znova vstanete, půjdete a dokážete nejen sobě, že máte na víc, než si myslí lidi okolo vás. No tak, žijeme jen jednou – a když už jsme tady, měli bychom taky hledět, aby to stálo za to! Upřímně, tohle byla opravdu fuška! Pryč jsou doby mého blogování, kdy jsem dokázal sedět do dvou do rána u článku, pít džus na litry a spotřebovat u toho snad tunu koláčků s tvarohem a džemem,nějak jsem vypadl z formy. Ačkoli, mohlo to být na druhou stranu určitě horší, dokud si neotvírám „videoblogíííískovou poradnu“, asi to pořád má něco do sebe (psaný text je psaný text). Pokud jste dočetli až sem a cítíte se pobouření, je to vaše mínus, do ničeho z výše uvedeného vás nenutím. Pokud si říkáte „Hmm, možná bych mohl něco nového zkusit“, tak prima, jen vzhůru do toho! A pokud máte v hlavě myšlenku „Ale no proboha, já to dělám úplně jinak a funguje to“, jsem spokojený víc, než se může zdát.