Já a...a proč vlastně Já?! Takže, ještě předtím, než sem vůbec začal na něčem jako jsou stránky pracovat, položil jsem si zásadní otázku: Proč proboha zrovná já mám pocit, že můžu mít svoje vlastní webové stránky? Víte, nakonec jsem si uvědomil, že ano. Protože si myslím, že mám svoje názory a nebojím se je prezentovat, že tady na tomto prostoru si můžu otevřeně dovolit být sám sebou. A je mi fuk, jestli se to bude týkat mého vztahu ke zmrzlině, víře v Boha a nebo názorů na kretény, které jsem měl tu čest kdy potkat. Já už bych měl po dvaceti letech konečně začít být sebevědomý mladý člověk bez toho, abych se staral, jestli vůbec můžu a zda-li mi to někdo povolí. A pokud se vám tenhle přístup nebude zamlouvat, je to jednoduché, klikněte na křížek a máte klid. Ale, jinak vás tu samozřejmě vítám a doufám, že něco z toho, nad čím se pozastavím já vás přimějě se také zamyslet nad tím, jak to vnímáte vy sami. Já a sebevědomí Každý člověk zcela jistě zažil pocity, kdy se cítí lehký jako pírko a všechno mu připadá velmi snadné a zároveň úzkostnou hrůzu z neúspěchu, strach z nového dne nebo nechuť k jakékoli práci. Tohle se týká i mě. Přiznám se, že ačkoli se prezentuju jako člověk, který si věří, zdaleka to není pravda. Jsem v podstatě daleký toho, abych věřil naplno ve svoje schopnosti nebo se nebál neúspěchu. Ruku v ruce s tím jde také moje vnímání okolního světa. Víte, tím, že mám poměrně nízkou hladinu sebedůvěry (a je to handicap, kterého jsem si bohužel plně vědom), většinou mám nastavený režim "Pozor - nepřibližovat, nepřipouštět si". V podstatě mám úzkostný strach z toho, že někomu začnu důvěřovat a on mě zklame. Považuju se v tomto směru za velmi pomalého. Důvěra je křehká věc a trvá poměrně dlouho, než ji k někomu získám. To samé platí i ve vztahu - jde to se mnou silně ztuha. Není to tím, že bych se opklopoval lidmi, kterým se nedá důvěřovat nebo kteří mi sebevědomí podrážejí - spíš naopak a já jsem za to vděčný (dobře - existují vyjímky, nic není dokonalé, že). Ale když nevěříte sami v sebe, docela obtížně nacházíte cestu k ostatním. Jistě, jsou okamžiky, kdy si prostě musíte říct: "Dobře, udělám to. Vezmu svoje myšlenky a zkusím je prosadit". Skočíte z útesu. Náraz na skálu bolí, vím o čem mluvím a další skoky jsou pak těžší a těžší - a vy skutečně spadnete do pasti a nevěříte si, třeba jako já. Ale vždycky je nějaké řešení. Pravda, nic není univerzální jako instatní polévka, ale mě prostě pomáhá jít postupně dál a dál. Pomalu, opatrně se zkoušet prosazovat, a když cítím, že skočím do hluboké vody, tak to udělám. Jako třeba s tímhle webem. Je nabíledni, jestli je dnes dobré považovat lidi a věci za to lepší a tomu se přizpůsobit, není všechno zlato co se třpytí. Ovšem vědomí, že jste to vždy aspoň zkusili a nevzdali svoje šance bez boje, je dobrá věc. Tohle se postupně učím vnímat i já - život je o příležitosti a kdo se bojí, nesmí do lesa...nemám pravdu? Já a vztahy Ne, nehodlám si otevřít kromě reskinářské praxe taky poradnu pro vztahy, ale nicméně mám pocit a mám ho docela silný, že plošným zamyšlením se nad tématem, jakou roli mají vztahy a sex v mém životě odpovím na nejeden dotaz. Popravdě tohle všechno souvisí velice úzce s předchozí statí o sebevědomí. Dobrá, mám si věřit, proto skáču s útesu a upřímně doufám, že si díky svým názorům tentokrát hubu nerozbiju. A samozřejmě, beru v potaz riziko internetu a také takt některých lidí ze svého okolí, kteří využijí jakoukoli informaci pro to, aby vás očernili. Takže ti si můžou políbit šos a vy ostatní to nějak zvládnete. Abych byl zcela upřímný, tak pojem sex pro mě není to "pravé". Abych to zdůraznil jinak - sex si můžete koupit, to je odbyté za deset minut v parku z každou káčou, která se nechá zbouchnout. Je o mě známo, že rozlišuju pojmy sex a milování. Je to úplně o něčem jiném, když jste s někým, koho milujete. Já osobně si dovolím považovat nahotu za stupeň docela velké zranitelnosti, protože na sobě nemám nic, co by zakrylo moji osobnost. Vy se před tím člověkem skutečně odhalíte takoví, jací jste a dáváte v sázku nejen svoje tělo, ale vaše pocity, sebejistotu a myšlení. Nevím, k čemu by se to dalo přirovnat. Je velice důležité mít vedle sebe někoho, kdo vám neotluče vaše charakterové vlastnosti o hlavu. Jsem přímým důkazem poučky, která říká, že ve vztahu nezáleží na pohlaví, nýbrž na míře citového nasazení. Jinak řečeno - měl jsem fajn slečnu, teď mám fajn kluka. Nehodlám se nimrat v tom, že ten to nezkousne a ta to nepřežije a kdesi cosi. Mě to nijak nezměnilo, žebříček hodnot jsem měl sestavený už dřív a nepociťuju v něm nějakou změnu. Každý má nárok najít si člověka, který pro něj bude ten pravý a já se opravdu nehodlám trápit myšlenkou, že to nebude podle maloměšťáckého vnímání světa dobré a nebo že to není podle pravidel? Jakých, proboha - co se vztahů týká, tak jsou na ně všechna pravidla krátká. Neexistuje ideální pár, každý máme nějakou chybu, ale to neznamená, že by to bylo špatně. Lidé nemusí být bez chyby jen proto, aby spolu mohli spokojeně žít. Díkybohu, takto to opravdu nefunguje. Ponaučení? Jistě, každý vztah a každá zkušenost sebou nějaké nese, ale pochybuju, že by vám to moje k něčemu bylo. Člověk se totiž nic pořádně nepochopí, dokud si sám nenatluče nos. Já a můj postoj k životu Naivní blbec - ano, můžete prskat sebevíc, krčit rameny či nadšeně přikývnout a dodat nějakou fajn historku, která by vhodně okořenila tohle konstatování, nicméně, na faktu těch dvou slov to nic nezmění. Smutnou pravdou zůstává, že dnes s poctivostí člověk nejdál pojde a velké množství mých přátel mi v dobré víře radí něco s tím dělat. Zkrátka řečeno, měla by se ze mě stát aspoň trochu svině. Což o to, byla by to dobrá průprava a dotáhl bych to dál, než se svým pozitivním přístupem, jenom si nejsem jistý, jestli by to pro mě bylo to pravé ořechové. Dokáže mě naštvat (a taky udivit a k tomu je mi to trochu i líto) , když vidím, jak ti drzí, úskoční a bezpáteřní šplhají pro úspěch po těch, kteří tvrdě dřou, aby si ho zasloužili. Proto oceňuju tu druhou a nepoměrně menší skupinu lidí okolo mě - lidí, kteří milosrdně tvrdí, že moje naivita je příjemná a že tupci jsou ti okolo, kteří můj přístup nechápou. Děkuji vám, je to povzbudivé, dívat se na sebe ráno do zrdcadla a říkat si, že na tom nejsem až tak špatně. Někdo vnímá úspěch jako získání lukrativní pozice ve firmě, velkém domě, je třeba se taky dobře oženit/vdát, dobře investovat a porazit svoje obchodní partnery v tennisu. Je mi z takového přístupu špatně, nic ve zlém! Tak a teď si zkuste představit, že pro mě jsou úspěch třeba tyhle stránky - já se naučil v HTML, no dobré! A nebo se mi nedávno povedl báječný linecký koláč, který všem moc chutnal a to nemluvím o tom, že sem oprášil svoje kouzlení z čokoládou. Tak, jen do mě, čekám na ťukání do hlavy a pohrdavé pohledy. Nicméně, na tom, že jsem šťastný, to sotva něco změní... Já a moje víra Zamyšlení nad tím, čemu věřím, je pro mě zajímavá výzva. Totiž, abyste rozuměli, nemám jednoznačně definované svoje náboženství. Myslím, že to ani nepotřebuji. Já nevím, považujte mě za kacíře, ale fakt si nemyslím, že můj postoj k životu může obsáhnout nějaký souhrn pravidel ohledně toho, co je a není správné - kdybych byl třeba katolík, tak bych nemohl být homosexuál, nicméně, neříká nám Bůh něco o tom, že máme milovat bližního svého - kdybych to bral do důsledků, tak si mě přece takového Bůh vymyslel z nějakého důvodu, proč by mi tedy mělo náboženství říkat, že je to špatné? Ne, tudy pro mě cesta nepovede. Kostely mám jako stavby hrozně rád, jsou tak vysoké a prosvětlené, místa plná pozitivní energie - ale neumím si představit, že tam sedím v lavici a někdo, kdo mě vůbec nezná mi vštěpuje do hlavy myšlenky, se kterými vnitřně nesouhlasím. Neberte to jako projev malověrnosti, ale opravdu mi nevoní tenhle systém, kdy se víra zaměňuje za náboženství a církve. Víra není žádný trest ani povinnost, je to něco, co nás má povznášet a dodávat nám odvahu. Já nevěřím v Boha jako v bytost, která vším hýbe a bez které by se nic neobešlo - ale říkám si, že možná existuje jako někdo, kdo potom zhodnotí moje skutky a zachová se spravedlivě. Věřím taky rozhodně v to, že každý máme nad sebou něčí ochranou ruku - nemusí to být anděl strážný, životem vás mohou vést rodiče nebo přátelé, kdokoli, jen je prostě důležité (aspoň pro mě) si myslet, že někdo takový tady je. Rozhodně věřím v sebe - ve svoje schopnosti, svoji výdrž a taky v to, že nakonec po každém zakopnutí stejně vstanu a půjdu dál. A věřím ve šťastné konce, ať už to zní sebekýčovitěji. Jo, prostě si myslím, že každý konec se nakonec ukáže jako šťastný, i když to tak zpočátku nevypadá. Jde jen o to se zhluboka nadechnout a věřit, že všechno zas jednou bude dobré...