Zatykač Jméno: Jan Štefek email: stefja@seznam.cz rok narození: 1991 barva očí: zelená barva vlasů: zrzavá výška: 186 cm znamení: Beran cigarety: (opět) ne alkohol: občas motto: "Huba není chlév, proto nejde zavřít, když dobytek bučí!" A kdyby vám nestačilo, že sem na sebe práskl tohle všechno, tak je tu návštěvní kniha a mail. Normálně nenormální fakta Moje jediné a skutečné jméno je Jan Štefek, narodil sem se v Havířově a moje dosavadní bydliště je moravskoslezská metropole - Ostrava. Troufám si o sobě říct, že rozhodně nejsem běžný úkaz dnešní doby a kombinace několika velice netypických zálib, dovedností ze mě činí poměrně ojedinělý zjev :-). Pokud mě potkáte na ulici, poznávacím znamením bude dozajisté klobouk nebo tenisky. Pokud se vám moje názory budou zdát šílené, tak vězte, že ačkoli mám vlasy hnědé, jsem obarvený blonďák se všemi důsledky z toho plynoucími :-) Jako malý kluk! Faktem zůstává, že jako dítě jsem byl poměrně klidný. Řekl bych s odstupem času, že až dokonce nudný. Jen rozvažte - co z děckem, které zdraví svoje okolí, nosí domů jedničky, nechodí sousedům na jabka a vydrží si celý den číst! Nicméně, ono se to docela dostatečně kompenzovalo jinou vlastností - paličatost mi nikdy cizí nebyla, spíš naopak. Jako typický beran jsem neváhal a neváhám dodnes jít do všeho po hlavě. Říkejte mi něco o boulích, toho tady bylo! Abychom se posunuli někam dál od mojí tvrdé hlavy, tak vedle čtení jsem se uvrtal do papírových vystřihovánek. Ještě po celou základku jsem stavěl každý rok nový papírový betlém a policeu mě v pokoji byly plné domečků a dopravních prostředků. Jo, to byly časy... Ještě v první třídě se moji rodiče rozhodli prověřit moji trpělivost a přihlásili mě do umělecké školy a já začal hrát na flétnu. Vydrželo mi to šest let, pak už jsem měl všeh těch maloměstských kulturních šaškáren plné zuby a na celou flétnu jsem se vykašlal. Kultura se ke mě vrátila až téměř na samotném konci základní školy v podobě prken, co znamenají svět. Divadlo sice, znamenalo krátkou, ale poměrně zajímavou a úžasnou kapitolu, ke které se budu ve vyprávění ještě docela rád vracet. Nicméně, po nástupu na střední i tohle vzalo za své. Ostatně, jako všechno, co do té doby bylo něco jako můj život, se po nastoupení na střední a odjezdu odsud, z vesnice do Šumperka, změnilo k nepoznání... Tohle zvládnout prostě musíš Výběr střední školy je pro další život nesmírně důležitý - vím velice dobře, o čem je řeč, protože jsem to docela zkonil. Abych byl přesný, v mém případě se teda o nějaký výběr moc nejednalo. Na konci páté třídy se rozhodlo, že když mě baví vlaky, tak půjdu do Šumperka na střední, ta je železničně zaměřená, na konci devítky se vypsala přihláška, udělal jsem přijímačky, dostal se na internát, v září nastoupil...a válka vypukla na všech frontách. Nepřeháním. Byl to pro mě obrovský skok - vždycky jsem sice toužil z toho zapadákova odejít, ale najednou jsem si nebyl vůbec jistý, jestli, tohle je pro mě to pravé a postupem času se ukazovalo, že sem se skutečně spletl. Škola unavovala a trvalo dlouho, než jsem jí aspoň v něčem přišel na chuť. Nestudoval jsem to, co mě doopravdy bavilo, nikoho jsem tu neznal a seberealizace tu nebylo moc známé nebo užívané slovo...musel sem prostě napnout všechny síly, co jsem měl a i tak jich občas bylo málo... Šumperk jako město díkybohu, když se dívám zpětně, pro začátek alespoň znamenalo dobrou školu do života. Zůstat doma bych dál nemohl, všechno by tam na mě padalo, ale ve větším městě bych se cítil ještě víc osamělejší a ztracený. Týden po týdnu tu ubíhal poměrně poklidně - já si splnil sen koupí irské píšťalky, objevil jsem několik krásných míst v okolí, kde byl klid od rušné třídy, naučil se cestovat MHD...jen blízkého člověka jsem tu docela postrádal a postrádám, ale však víte, dokonalost je relativní. Spousta bitev, které tu přede mnou stály, dopadly dobře, jiné ne, ale vždy jsem prostě musel jít a zkusit bojovat znova. Škola mi dala minimum toho, co skutečně upotřebím. Ponaučení? Dost možná - nesnažit se být někým, kým být nemůžu a nedělat něco jen proto, že ostatní si to přejí. Tady to platilo a platí dvojnásob. Šumperk se nakonec ukazuje jako zhodnocená investice času i peněz - možná trochu jinak, než bylo původně v plánu, ale pořád lepší něco, než nic. Na beton! Kus kapitálního polena Bez reptání se přiznám, že jsem skutečně tvrdohlavý. Narodil jsem se jako Beran a krom obočí a vlasů mě spolehlivě prozradí moje povaha. Ne, abych to uvedl na správnou míru - nejím lidi okolo sebe, to ne, dokonce ani nemám vzteklinu, nekoušu a záměrně bych nikomu neublížil. Po většinu svého života jsem byl a svým způsobem stále jsem člověk, co se snaží co nejméně přidělávat starosti ostatním, ačkoli ne vždy to je možné. Považuji se za tolerantního, byť ukvapeného. Ale každá mince má dvě strany. Milý a hodný je možná tak Medvídek Pů, mě když někdo vytočí, měním se v sopku a dštím popel, lávu a zkázu na míle daleko. Beran neberan, nejlepší obrana je útok! Stačí se pěkně rozběhnout a dotyčného nabrat tak, že na to do smrti nezapomene. A doufám, že se najde někdo, kdo tohle potvrdí! Každá mince má ovšem dvě strany - rub a líc. U mě je ovšem problém s určením větší správnosti té či oné. Abych řekl pravdu, tak na mě není defacto nic vyjímečného. Ráno vstanu jako každý druhý, občas stihnu prohrábnou vlasy vidličkou, nasadím výraz "milý student" a jdu do školy. A moje mimoškolní aktivity jsou natolik nudné, že vzhledem k mému temperamentu to vypadá, jako kdyby mě zaživa dali do muzea. Jsem člověk z masa a kostí a mám o životě svoje představy, byť občas silně špatně směrované. Moje svéhlavost mě neutváří, platí to obráceně - různé životní situace formují moje názory a z toho plynoucí postoje. To, že mám tendence se při nějakém větším tlaku uzavírat pod krunýř a používat svoje "rohy" jako zbraň není vždycky na škodu - bohužel, jsou situace, kdy to má efekt slona v porcelánu. Dělám chyby, jako každý jiný - mlčím, když bych měl mluvit a pusa se mi nezastaví, když mám spíš mlčet. Tak to prostě chodí a představa, že díky jisté názorové pevnosti v některých oblastech zvládám život, je zcestná. Tak to není a myslím, že dlouho nebude. Než začnete něco chtít po ostatních, musíte vědět, co očekáváte sami od sebe. A přiznám se, že aby to špalek jako jsem já pochopil, bylo velké sousto. V konečném výsledku to ale nakonec stálo za to! Není nad dobrý pocit Považuji se za člověka, co potřebuje k pohodě a klidu mít jistý pocit určitého zázemí a podpory. Teda, není to vyloženě nezbytné, ale mám rád, když moje práce má nějakou odezvu. Stručně řečeno - hlavně aby to, co dělám mělo nějaký smysl a já věděl, že to bude prospěšné. Od koláče počínaje po reskin konče. V podstatě je fuk, co je předmětem - hlavně když mi to dá něco nového a zajímavého. Proto se není ani moc čemu divit, že mě ve škole ubíjí práce s výkresy a že mám těžkou alergii na jakoukoli práci typu "Opiš a podtrhej". Abych byl spokojený, potřebuju prostě kontakt s lidmi a tím, co si myslí. Anonymní projevy skrz internet mi nemají co říct - já jsem prostě já a pokud jsem něco vytvořil nebo řekl, tak se k tomu docela rád přihlásím, už jen z toho principu, že přetvářka se mi příčí. Nesnáším neupřímné lidi a při setkání s někým podobným beru automaticky zpátečku - přece jenom znám strop svých možností. Je nesmírně paradoxní, že zrovná já, člověk potřebující dobrý pocit ze svojí práce na další podstránce nabízí docela diskutabilní výtvory na objednávku. Jak s oblibou říkám, člověk by nevěřil, co všechno se může někdy stát. Ze tvorby do Trainzu mám dobrý pocit, o tom žádná a jsem vesměs spokojený a vděčný za možnosti, které se mi za celou dobu mého skinování dostaly. Nicméně, jakkoli mě tahle práce bavila, postupem času jsem začal pociťovat únavu a jistý stupeň rozčarování. Na jedné straně jsem byl udřený jak kůň ze sezení u počítače, na druhé straně mě to už nebavilo a jediný pocit, který se dostavoval, byla únava a rozčarování. Trainzácká komunita pro mě přestávala mít pocit zázemí a potřeboval jsem volný prostor a možnost dýchat - a hlavně vytvořit si určitý ochranný krunýř před vnějšími vlivy. Přirozeně, že to bylo riskantní a měl jsem obavy, co na to okolí - někteří nezklamali v tom dobrém slova smyslu, jiní zas svými kecy nepřekvapili, ale tak už to chodí. Momentálně mám možnost dělat věci podle svého stylu a tak, jak se mi to zamlouvá a tenhle odstup mi umožňuje rekapitulovat a víc se zamýšlet nad tím, co je pro moji práci opravdu důležité. A ven! Abych se přiznal (což o to, je to více méně všeobecně známý fakt),patřím do škatulky "milé" dítě. Tedy, patřil jsem. Je do určité míry pozitivní ten fakt, že si nekonfliktně necháte na hlavě štípat dříví a říkat si :"Aspoň mám klid". Nikomu to neberu, je to prostě přístup k životu. Nicméně, co si budeme nalhávat, dlouhodobě je to neudržitelné. Pokud se téměř kopete k tomu, že ráno prostě musíte vstát z postele a donutit se někam jít - v mém případě toto místo představovala vysoká škola - tak se někde stala chyba a je nutné zjistit, kde to bylo. Budu upřímný a sebekritický - já sem na škole neměl co dělat, rozhodně ne na Ostravské univerzitě a už vůbec ne z důvodu, že si to přáli moji rodiče. To, že sem byl nerozhodný a blbý slaboch, který se nechal vtlačit někam, kde mít vlastní myšlenku je téměř trestný čin a kde je zapotřebí pouze kývat na dané "autority", se mi hnusí. Je mi upřímně jedno pokud se tento můj názor někoho dotkne, ale já mám za to, že vzdělávání se nemá řídit podle politického režimu, který je od roku 1989 minulostí. Pokud jdu i nadále studovat, očekávám, že se budu rozvíjet a zdokonalovat, nikoli že ustrnu na jednom mrtvém bodě, který mě bude brzdit a bránit v rozletu. Můžete říct:"Ale co jsi čekal, takhle je to všude, to je přece normální." Průměrnost, malost a pokrytectví, je to normální...ale je to správné? Není, aspoň ne podle mého žebříčku hodnot. Nejsem už dávno hodná šedá myš a nechci se jí znova stát. Je složité si tohle přiznat a je těžké si říct :"Udělal jsem chybu". Okolí od vás neustále v takových případech něco očekává - ale upřímně, nejsem natolik zocelený nebo lhostejný, abych si nechal šlapat po hlavě někde, kde ji vlastně ani nemůžu pořádně vystrčit z davu. Inu, každý svého štěstí strůjcem, sbohem vysokoškolské vzdělání. A dál? To se uvidí... Červená, modrá...zrzavá! Cítím potřebu na sebe říct ještě určitě spoustu věcí - samozřejmě, nedělám si iluze o tom, že když na sebe všechno řeknu, zamezím tím vzniku drbů a pomluv. Podstatou těchto informací totiž není na Vás najít něco špatného, ale jít, vzít to, co je k dispozici o Vás a z toho tu danou špatnou informaci vytvořit - a čím jste v tomto směru kreativnější, tím lépe! Což o to, o mě se toho už tak nakecá dost, počítnaje dlouhými vlasy a boty o čtrnácti dírkách s ocelvou špicí, které jsem si nechal na zakázku ušít konče. A to abych z toho nezapoměl vynechat svoji povahu či sexuální orientaci, to se pak ze mě stává vyloženě terno pro každého, kdo rád vytváří konspirační teorie. Nicméně, cítím povinnost prohlásit, že rodinu nikde založenou nemám, banku jsem nevyloupil ani jednu a v igelitkách, které nosím z bytu ven nejsou části lidských těl, ale skutečně jen a pouze odpadky. Moji přátelé mě znají a už díkybohu vědí,že jediné spolehlivé informace, co se se mnou děje získají tím, že se zeptají. A někdy se ani ptát nemusí. Zavedl jsem si systém vlasového barometru - každá změna se vždycky odrazí na barvě mého hlavového porostu.Dlouhou dobu mi vydržela hnědá barva, pak jsem postupně hezky zesvětloval až k blond a šlo by to tak dále - ale já si úspěšně řekl dost! Opět sem zabředl do stereotypu a to si můžu odpustit. Sakra, kam se poděl ten kluk, co svým pohledem a svojí čokoládou dokázal pomalu nemožné, kde je konec tomu člověku, co svojí povahou dokázal měnit svět natolik, že z toho i sám žasl...tak to teda ne! Můžu říct, že volba zrzavé barvy mi pomohla - no sakra, dlouho sem se necítil zas tak svůj, jako teď. A tak to vypadá, že zas jednou u něčeho chvilku zůstanu. Možná chvilku, protože nikdy nevím, kam mě osud zanese a co mi život přichystá...