Vím! Nebo nevím? Faktem zůstává, že poslední dobou víc reskinuju, než píšu. Ne že by mi to vadilo...ale vadí. Popravdě řečeno, už mi lezou všechny ty pixely a textury pěkně krkem. Taky mě štve to, že venku je neskutečná zima, nesnáším zimu, pokud samozřejmě nesedím za oknem v nějaké vytopené místnosti a nemám v ruce něco na zahřátí. Jako třeba teď. Já vím, já vím, že při pohledu na hodinky, které mi říkají, že o třičtvrtě na dvě v noci obvykle normální lidi spí by se spousta mých přátel zhrozila a já bych dostal vynadáno, ale je lepší něco dělat než se jenom převalovat v posteli a nespat. Minule jsem se docela rozpálil do běla. Ne že bych to měl zapotřebí, já se snažím omezit zbytečné vztekání, byť to nemá zatím moc velkou odezvu...dejte mi čas. Je mi dvacet, snad to nějak někam dopracujeme. Ale k věci. Jistě jste si všimli, tedy pravda, pokud nepatříte ke skupině lidí, kteří se snaží proklikat k něčemu ke stažení – ne, zas na spravedlivou misku vah, já si od funkce tohoto webu ani nic víc neslibuji, o to milejší jsou pak některá překvapení – že otevřeně a poměrně upřímně diskutuji ohledně všeho, co se týká vztahů, lidské sexuality a podobných témat. Nejsem poradna, ale ani nejsem mnich a nežiju v celibátu. Můj postoj k těmto věcem pramení z určité přirozenosti vnímat lidské tělo jako krásnou a poutavou obálku našich osobností a pokud se obojí, tělesná i duševní krása, dokáže navzájem snoubit v tom správném kontrastu, což by z pohledu laika neměl být až tak velký problém, měl by svět být plný příjemných a společenských lidí. Měl by. Konečně se dostáváme k tomu, co mě vytočilo. Dokola a dokola, pořád a pořád se neustále setkávám s tím, že sex je považován za určité „zboží“, které partnerka předává partnerovi (nebo partner partnerovi, když už sme tak otevření že), aby správně fungoval jejich „vztah“ a on jí zas mohl za tento artikl nakupovat kabelky, hučky, bikinky a další cetky, aby ona pro něj byla stále sexy a mohla mu tedy opět nabízet sex, protože chce nové kabelky, hučky a bikinky...Vyjádření „být sexy“ se totiž pro naši mladou generaci (a to mluvím o lidech, co jsou třeba o dva roky mladší než já) proměnilo v synonymum slovního spojení „mít co nejvíc trendy oblečení“. Pokud Vám taky spadla huba, vítejte v dnešním světě. Já se můžu neustále divit, že mám spoustu fajn kamarádů, kterým kdejaká taková trendy nula nesahá ani po kotníky a oni sou na ocet. Nu což, pravděpodobně nevykradli banku a nevykoupili první módní butik na který narazili. Nesnáším povrchnost, vážně – když někdo nosí mikinu s potiskem hudební skupiny, ze které puberťačky padají v bezvědomí na hubu, tak je víc „sexy“ než ten, kdo si na sebe vezme pohodlnou košili? Dost postavené na hlavu.... Nechápejte mě špatně – v minulém článku jsem říkal, že vytvořit si vlasní vkus a styl je důležité a v mnoha ohledech to lidem může velmi pomoct a hodně to o nich řekne a za tím si přirozeně stojím, protože je to pravda. Ale lidská sexualita a krása nepramení z toho, že na sebe nahážeme oblečení za tři měsíční platy. Jde o skloubení toho, jak vypadáme s tím, jak se cítíme a v čem je nám dobře a co máme rádi. Když to určitým, dost expresivním způsobem přeženu – kdejaký duševní kripl může mít koženou bundu za deset tisíc a stále zůstane duševním kriplem, nicméně, pro ostatní bude „k sežrání“ a vnitřně krásný člověk se odrovná na tom, že v rámci svého vkusu zůstane pro ostatní nezajímavou šedou myší...Nezvratným faktem, který mě obecně vyvádí docela dost z míry je to, že spousta lidí právě raději dá na to, jak člověk vypadá než jak se chová. Podvědomě tak obhajují někoho, kdo by spíš zasloužil pár facek a škodí tím nejen sobě, ale ji jemu. Nezřídka se stává, že takový člověk posléze tvrdě spadne na hubu a životní realita v porovnání s falešně budovaným sebevědomím, založeným na módním šatníku bude neradostnou zkušeností. Ovšem dnes, kdy v rámci toho, aby všichni byly „trendy, in a cool“ je upřímné a férové jednání taky dost mimo běžnou životní realitu se nezřídka stává, že kdejaký jedinec bez mozku, ale za to s perfektním šatníkem udělá kariéru na hřbetech těch šedých myší, které pro společnost nejsou přece ničím zajímavé...vždyť nemají ty nové džíny! Pokud tento článek doposud působil až příliš dravě, omlouvám se těm, kterých se to dotklo, ale cítím skutečně potřebu se vyjádřit k tomu, že vnitřně cítím, jak moc je podobné chování špatné. Ze svého vlastního příkladu vím, že k tomu, aby člověk žil v souladu se svojí sexualitou a byl si vědom dobře svých kladných a záporných stránek rozhodně není potřeba to, abych musel omdlévat u každého obrázku z kdejakého katalogu, že něco nemám ve skříni a CHCI TO! Jde spíš o to, jak vnímám sám sebe, jak se k sobě chovám a přistupuju. Samozřejmě, všichni to známe, ráno před zrcadlem na sebe nepěje ódy asi nikdo, i přesto je důležité cítit se dobře. Mluvím teď o nečem, co se mě bytostně dotýká, protože sám občas nebývám ve „svojí kůži“ spokojený, ale jen proto ji přece nebudu chtít měnit. Nedávno jsem měl takovou nespací a přemýšlivou chvilku a rekapituloval jsem, kdo se mi kdy líbil, kdo nelíbil, čím mě oslovil a proč. Ruku v ruce s tím vším však šla myšlenka, proč si mě asi příroda takhle vlastně nastavila? První myšlenka, co mě napadla, byla samozřejmě ve stylu „No pravděpodobně si nějaká chybná vývojová křivka a příroda asi nechce, aby se tvoje blbé geny předávaly dál.“ Upozorňuju, že tohle fakt není dobré si říkat před spaním, obecně, není VŮBEC dobré si podobné věci říkat. Došlo mi to velmi záhy, takže pěkně stop a hezky na začátek. Žádná chyba, kdepak – na to se totiž musí opačně. Příroda a Bůh (to je samozřejmě relativní) usoudili, že jsem natolik vyjímečný a unikátní, že by bylo chybou předávat nějaké moje vlastnosti dále genetickou formou a zařídili to tak chytře, abych byl svého druhu jediný a originální. No prosím...můžu říct, že se mi po tomhle konstatování spalo nádherně. Nejde o to budovat si v sobě falešné sebevědomí – jde o to vzít na milost svoje zápory, vyzdvihnout klady, usmát se a povznést se nad negativa od zlých a nepřejících lidí. Pokud to zvládnete u sebe, jste na nejlepší cestě milovat a chápat i ty ostatní. Nemyslím si, že tohle moje několikaodstavcové tlachání ve velkém stylu změní davy lidí, tak velké ambice opravdu nemám a v tomto směru sem se naivity docela zbavil. Web jsem zakládal pěkně za pochodu společně s učením matematiky, návštěvnost v začátcích byla pod deset lidí za den a to, že dneska se návštěvnost šplhá k číslu dvacet tisíc, funguje zde forum a na Štědrý Den jsem dostal „naděleno“ přes 200 návštěv, považuju na osobní web, kde prakticky nic není za malý zázrak a nedokážu to dodnes úplně pochopit. Samozřejmě, spoustu ohlasů (i těch negativních, v začátcích jsem si vyslechl víc sprostých slov, než za celý život dohromady) měla moje nabídka skinů na objednání – rozepisoval jsem se o tom hodněkrát, i tak mám pocit, že mě někteří považují za manufakturu bez přidané hodnoty. O to větší mám radost z toho mála lidí, kteří moje pojetí práce pochopili a byli schopní investovat svůj čas i peníze do vzniku těch několika strojů, které v reálu považují za úžasné a chtěli je mít virtuálně zpracované. Pokud někdo naivně čekal, že na tom zbohatnu a kvůli tomu jsem do toho šel, tak ho zklamu, měl jsem představu o tom, že oslovím lidi, kteří si budou vědomi, že (dá mi hodně práce tohle napsat, prosím, berte to s rezervou) bez práce nejsou koláče. Oslovil jsem, bylo jich sice málo, ale o to víc si jich cením, pokud budu upřímný, což si na svém webu ke svým návštěvníkům jistě můžu dovolit, tak ta finanční kompenzace je sice dost příjemné popostrčení mě k editoru, ale projevený zájem o moji tvorbu a nadšení, které posléze máme oba z hotové práce je k nezaplacení. Vznikly díky tomu krásné věci, za které se nestydím a byť rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co lze na internetu sehnat, mám určitou motivaci držet tuto formu sebepropagace při aktivním životě. Popravdě řečeno, když budu rekapitulovat, kolika lidem jsem prokazatelně zasáhl pomocí tohoto webu do života, dostanu číslo dva – opravdu nepočítám, že někdo viděl můj skin a rozhodl se stát strojvedoucím. Mám na mysli lidi, které moje neodborné webmasterčení nadchlo a stali se mými nejbližšími přáteli právě kvůli tomu, že jsem se z vrozené tvrdohlavosti naučil mlátit do klávesnice HTML kód a to ještě špatně. Samozřejmě, lidí jsem díky stránkám poznal daleko více a za přátele je považuji v každém směru (obvykle nejmenuji, ale dovolím si vyslovit jedno sentimentální poděkování Mirce za úžasný přístup a podporu a Alešovi za to, kolik mých příšerných nápadů je schopných proměnit v realitu – jsem rád za Vaše ohlasy a připomínky, jsou příjemným hnacím motorem do nových projektů), ale opravdu, rekapitulace lidí, kteří opravdu rozšířili moje bezprostřední okolí a zasáhli mi do života takovým způsobem, že se začal ubírat jinam, lepším směrem, končí u čísla dva. Oba tyhle případy nejsou běžný životní zjev, jedná se v obou případech ale o lidi milé, chytré a absolutně rozdílných životních povah a přístupů, což je činí si v mnoha ohledech podobných – takže zdravím Brno a Žilinu, my už víme svoje... V první řadě ovšem samozřejmě musím zmínit svého partnera – představa, že bych do všeho skočil tak po hlavě bez toho, abych neměl jeho podporu, je nemyslitelná. Všechny mé projekty a práce jsou založeny na faktu, že ho mám po boku a pokud zakolísám, mohu se spolehnout, že mě podrží nad vodou. Vidíte a to jsem chtěl pojednávat o tom, že sexy není přístup k hadrům, ale k povaze – nuž a jak se nám to pěkně rozvinulo, přetočilo a kam sme spolu došli, hezké, viďte. A to sem začínal psát spíš takové poloviční povinnosti, že sem dlouho nic nevyťukal a že by to chtělo napravit...hmm, a to by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdybych měl na nějaké vypisování chuť, pokud tohle všechno je výsledkem toho, že se mi nechtělo...